I.

Ztroskotaná loď.

Doma. Tam, kde jsem nikdy nebydlela. Zvláštní terasy, v různém stavu zborcenosti.Ponuré prázdné pokoje, přeplněné věcmi. Všechny ty věci jsou tak zajímavé, a všechny tak zbytečné. Stojí tam židle, na kterých nemá kdo sedět. Jsou tam postele, ve kterých nikdy nikdo nespal. Ale možná zase bude, až přijede ta loď.  Žádné knihy, žádné květiny. A příliš málo oken. Vchází se tam z úzké ulice vysokými vyřezávanými dveřmi. Čas už setřel parádní řezbu, trouchniví, jako celý dům. Ale ve sklepení začíná moře. Přece zcela běžně ve sklepech začíná moře. Na pláži jsou překrásné bílé sochy. Nejsou dokonalé, některé schází nos, některé ruce, některé tam prostě nejsou. Ale jsou krásné. A když dojdeš po čistých širokých schodech, širokých jako náměstí velkých měst, až na pláž, k tomu krásnému moři, zjistíš, že loď, která měla připlout, před tvýma očima ztroskotala.  Lovíš drobné stříbrné mince, které přihnal příboj. A taky vylovíš jednu dětskou botičku. Hedvábnou, zlatem protkávanou.  Neměla jsem chtít moře, které začíná ve sklepě. A domem prorůstá strom.    

 

 

Obličeje stromů

jsou jako lidské

nejsou přátelské

jenom zvědavé

 

všechny okukují

jak sedím na pařezu

 

je to nepietní,

brání se

 

a nejvíc bojovně

tváří se akáty

„My máme trny, heč.“ 

 

I my, matky, máme své

tak směšňounké zbraně.

Ale co uděláme

s hedvábnou botičkou

bez dítěte

které schází

párové dvojče?

 

II.

Orlí hnízdo

 

Bydlela jsem v hnízdě dravého ptáka. Jenom jsem se nerozhodla, jestli chci být v tom hnízdě malý nahý človíček, nebo nahé dravé ptáče. Jakou roli bych asi hrála jako člověk?

Funguje to v orlím hnízdě stejně jako u lidí?   A malého bílého naháčka by ostatní klovali, klovali do krve, a nakonec vyhodili z hnízda? Ale třeba to v orlím světě je jinak. A já    bych tam mohla být malá nahá žena. A uplatnit, co umím. Ostatní hnízdníci by pochvalně klapali zobáčky, až bych jim obzvlášť chutně upravovala myši, žížaly, hraboše, a všechno, čím se, my, orlové, živíme. Vyhazovala bych zručně trus z hnízda. A rovnala to polstrování hnízda do úhledna. Vidím se, jak jako malá nahá žena v orlím hnízdě jímavě tančím. A zpívám písně s více než dvěma tóny.

 

Velký pták zakryl celé nebe

ještě ne, ještě nezpívej

svůj tón, ještě si na chvíli

zakryj oči, na světě jsou

i jiné

zázračné

věci

než stébla trčící

z tvého hnízda

než divoké

červené

oči

tvé družky.

Jestli chceš

naučím vás tančit.

 

III.

Zlatý lev.

 

Včera se v mém obýváku prošel zlatý lev. Byl krásný. Obrovský. Krčila jsem se v rohu gauče, a nebyla jsem velká. A nebyla jsem zlatá. Byla jsem prostě malý černý lev v rohu gauče. A oba jsme stejně páchli, no, jako lvi, ale on byl krásnější. Pod bokem mě tlačil příliš tvrdě vycpaný polštář, ale bála jsem se pohnout. Taky na mě přišlo šimrání. Znáte to, v okamžiku, kdy už už přijde zásah krásy, váš střízlivý rozum, ten, co vám pomáhá denně umývat nádobí a plnit misky štěňatům, dětem, kočkám, mužům, a čistit jejich kálecí misky, ten se brání. To by tak bylo, aby se moje nositelka z té krásy zbláznila a už mě nepotřebovala. Tak šimrá a vříská: „Copak necítíš ten blbý polštář?“ Ale okamžiky, kdy přichází zlatý lev, jsou tak vzácné, že nezbývá, než zatnout zuby a nemyslet chvíli na kálecí misky, a že jsi ještě nezalila květiny a kaktusy na balkoně, na to, že kočka si mlaskavě olizuje genitálie, že pes právě ožírá ten druhý tvrdě vycpaný polštář. Tak ať. Ať si ho sežere. Mě možná objeví můj zlatý lev, a budu se mu možná líbit, a tak mě sežere, a možná já v něm  se provždy proměním v zlatého lva.      

 

Někdy

a nevím, proč se to stává

mým bytem

probíhá zlatý lev

 

a ty zapomeneš na všechno

čím byla jsi, čím budeš

a pod největší list

pod hořící svíci květu

lehce páchnoucího

schováš se, ty, malý

černý lev  

 

a řveš, lvím způsobem

a vydáváš svědectví

o lásce. A kdoví, o čem

tady tak vyvřískáváš.

 

Někdy ho potkáš

svého nazlátlého lva

když jdeš z hospody

a hulákáš moravské -

ty od srdce. A netušíš

co znamená, zlatý lev

a malý černý lev. Jenom víš,

že ty sama malá, počerná.

 

A někdy ho voláš

když zaléváš ibišek

bouřka kolem

 

a on nepřijde.

Kdepak, on nepřijde

když si jen tak halabala

zakýváš, a někdy si myslíš

 že je ve vláscích dětí

 že plave v řece

 sluní se na letní louce

 někdy jako bys ho už už

 našla v poliku kradmém.

 

 A někdy, jako by vůbec

nikdy neprocházel

po tvém balkoně

s hvězdami servanými

z nočního nebe.

 

 Pšt, přichází jeho chvíle.

 

Když zůstanu stát

když neuteču

možná se mi

o nohy otře

a zamňouká  do mé

 srsti černé zježené:

 

Pojď se mnou pářit

můj zlatý lve.

 

IV.

Ztroskotání lodě

 

Byla jsem žena bohatého kupce. Měl hodně lodí. Měl mě. Já jsem měla jeho. Byla jsem zdravá, krásná, a mé tělo bylo silné na to, abych porodila hodně dětí. Ale já jsem rodila jen dcery. Můj muž se mračil, když přicházely na svět, zatímco já jsem křičela a fackovala služebné, ale byla jsem šťastná. Mé dcery nebudou muset na moře, na ty vratké lodě. Měla jsem sluhu na ovívání, služku na oblékání, chodila jsem v hedvábí, a zvracela jsem po vybrané stravě. Protože jsem vlastně skoro pořád byla těhotná. Mé kulaté bříško a těžká prsa byly obzvlášť elegantní. Všechny mé šaty zdůrazňovaly tu ženskou úchvatnou linii. Byla jsem zase těhotná, když jsem se znelíbila svému pánovi a muži. Astrologové jsou šarlatáni. Řekli mu, že to bude zase dcera. Posadil mě i s dětmi na tu nejvíc vratkou loď, aby nás odvezla do vyhnanství. Co nejdál. Aby ho svědomí při pohledu na nás nedohnalo. Když loď ztroskotala, drželi jsme se všichni kolem ramen. Ve velkém kruhu. Já, mé děti, lodníci. Věděli jsme, že takhle rychleji utoneme. Ale je v tom naděje pro všechny lidi. Jestli dokážeme umírat, a držet jeden druhého něžně kolem pasu a ramen, není to s námi, lidmi, tak zlé. Mé nejmenší dcerce se zul zlatem protkávaný hedvábný střevíček. Možná, že ho vlny odnesou jiné ženě, která to poselství pochopí.  

 

Zase jsem v moři

tam, odkud pocházím

proplouvám a lehounce

vlají mi vlasy. Jsou už

zelené. A nehty

kdysi tak zdobené,

jsou zbytečné.

Čemu se tady bránit?

Co zbývá pochopit?